Po rozpadu Osmanské říše na konci 1.
Světové války bylo toto území předáno do správy Velké Británie. Hranici tvořily
dnešní hranice Izraele a Jordánska. Oblast měla být použita pro vznik
"židovské národní domoviny", což je termín užitý v Balfourově deklaraci
z roku 1917, ve kterém Velká Británie formálně přislíbila podporu vytvoření
židovské samosprávy na území Palestiny (jednalo se o dopis, který odeslal
Balfour předsedovi britské sionistické společnosti Lionelu Walteru
Rothschildovi).
V roce 1916 vzniknul se souhlasem Ruska tajný plán Francie a Velké Británie
(tzv. Sykes-Picotova dohoda) na rozdělení sfér vlivu v osmanské říši po
ukončení 1. Světové války. Na správě Palestiny se měly podílet obě mocnosti a
mezi sférami vlivu (A a B, viz obrázek) měl vzniknout blíže
nedefinovaný„arabský stát". Následně byla podpisem dohody ze St. Jean de
Maurienne z dubna 1917 přislíbena Itálii možná anexe jihozápadní části Malé
Asie, tedy jižní části Anatolie až po Sivas a Diyarbakır.
 |
| Sykes-Picotova dohoda rozdělení vlivu na Blízkém Východu |
Tak se Sykes-Picotova
dohoda zkompletovala o "zelenou" italskou zónu. Fakticky byla dohoda
v protikladu s britskými sliby Arabům, které se spojenci snažili získat k
účasti na protitureckém povstání. Po vyzrazení plánu Lvem Trockijem se Arabové
dožadovali vysvětlení od Britů. Arthur Balfour označil dohodu za falešnou a v
následující deklaraci z roku 1918 se Anglie zavázala poskytnout svobodu všem
oblastem, které vymaní z područí Osmanské říše hidžázská armáda (Hidžáz je
region dnešní Saudské Arábie, dříve podporovaný Brity) a že bude respektovat
zásady souhlasu obyvatelstva a formu vlády, tak jak to definovalo Čtrnáct
Wiilsonových bodů z roku 1918 (12. bod: nezávislost Turecka, autonomie pro
neturecké národnosti Osmanské říše).
Mandát byl poté rozdělen na dvě části - západní a východní (Zajordánsko).
Území, se kterým mohli sionisté počítat pro vznik národní domoviny, se
nacházelo mezi řekou Jordán a Středozemním mořem. Toto bylo následně potvrzeno
nejprve Společností národů, přijato Kongresem USA a podepsáno mezinárodním
Britským memorandem o Palestině, tzv. Bíle knihy z roku 1922.
Záhy vypukly nepokoje, Arabové se cítili Brity podvedeni, jelikož nevznikl slíbený
arabský stát. Britská mandátní správa se již ve svých počátcích ukázala jako
nepříliš schopná při řešení sporů a udržování pořádku. Drtivá většina
rozhodnutí, která správa učinila, byla nepřijatelná pro obě strany konfliktu.
V roce 1937 vznikla Peelova komise, která měla vypracovat zprávu ohledně
případného rozdělení mandátu na židovský a arabský stát. Vznikl plán na
rozdělení území na tři oblasti: Židovská (přímořské pláně a Galilea), Arabská
(zahrnující zbytek Palestiny) a trvalou britskou enklávu zahrnující
betlémsko-jeruzalémskou oblast a koridor k moři a britské základně na
Galilejském jezeře a Akabský záliv (viz obrázek). Tento plán Sionisté přijali,
ale Arabové odmítli.
V roce 1939 vydal Malcom Macdonald tzv. Macdonaldovu
Bílou knihu, která omezila ještě více přistěhovalectví do mandátu. Toto
rozhodnutí v podstatě znamenalo rozsudek smrti pro Židy prchající před nacismem
z Evropy. Bílá kniha byla zveřejněna 9.11.1939, dva týdny poté, co muselo
Československo (taktéž vinou Velké Británie) na základě Mnichovské dohody
postoupit oblast Sudet Německu. V ten samý den proběhla v Německu křišťálová
noc, což znamenalo odeslání 25-30tis. Židů do koncentračních táborů.
Mimo to tato
bílá kniha říkala, že „židovský stát nebude vytvořen proti vůli arabské
většiny," čímž se Britové přímo obrátili proti Churchilově Bílé knize z
roku 1922, podle níž měla židovská imigrace pokračovat. „Zřízení národní
domoviny židovského lidu v Palestině", které Židům zaručovala Balfourova
deklarace z roku 1917, tak podle MacDonaldovy bílé knihy měla probíhat v rámci
arabského státu.
Za druhé světové
války rekrutovala Británie Židy a Araby do svých praporů, mnoho Arabů se
nepřihlásilo, Židé se hlásili a vytvořili v britské armádě tzv. židovské
brigády. Po válce se vrátil stav do předválečné doby, Židé požadovali uvolnění
přistěhovalectví, Arabové požadovali zakročení proti sionistickým ambicím. Byly
prováděny sabotážní akce ze strany Židů, které vyústily v útok na hotel
King David roku 1946. Síla úderu přiměla Británii ke složení mandátu a předání
věci k řešení nově založené OSN.
Vznik státu Izrael:
Sionistické hnutí požaduje už od konce 19. století vznik Izraelského státu s
odkazem na biblickou myšlenku země izraelské. Konference v San Remu v roce 1920
potvrdila více méně rozdělení vlivu na Blízkém Východě do zájmových skupin mezi
Francii a Velkou Británii, tak jak bylo dohodnuto v Sykes-Picotově dohodě.
Vznikl Britský mandát Palestina, který skončil s vytvořením nové instituce -
OSN. V roce 1947 doporučila OSN rozdělení mandátu na dva státy, židovský a
arabský. Liga arabských států plán odmítla a započalo násilí mezi jednotkami
Židů a Arabů. Přes nepřijetí plánu arabskou stranou stát Izrael vyhlásil
nezávislost 14. 5. 1948.
Následovala
válka o nezávislost, kterou zahájily okolní arabské státy, které napadly
Izrael. Jejich akce dopadla fiaskem a v roce 1949 uzavřel Izrael příměří
postupně s Egyptem, Libanonem, Jordánskem a nakonec i se Sýrií. Izrael získal
cca o 21% více území, než navrhovalo OSN, mimo jiné západní část Jeruzaléma.
Arabské státy jednohlasně přijaly "doktrínu tří ne" - ne uznání
Izraele, ne míru s Izraelem a ne jednání s Izraelem.
V dalších letech následoval příliv Židů do Izraele. V roce 1956 došlo k tzv.
Suezské krizi, ve které opět sehrála negativní roli Velká Británie, která když
nezískala ke spolupráci USA, souhlasila s plánem Izraele na izraelský vpád do
Egypta, posléze Anglie zaútočila na Suezský průplav. Na nátlak OSN, USA a SSSR
ukončily vojenské jednotky obléhání a stáhly se.
V roce 1967 proběhla tzv. "šestidenní válka". Obecně se má za to,
že se Izrael v té době nacházel v beznadějné situaci. Z Golanských výšin mohla
Sýrie ostřelovat izraelské osady, zároveň měla Sýrie problém s odvodem vody z
Galilejského jezera, neboť Izrael dokončil národní distribuční systém.
Jeruzalém byl demilitarizovanou zónou, přesto v něm byly jednotky Izraele i
Jordánska. Na egyptské straně hranice s Izraelem byly jednotky UNEF. Egypt
uzavřel se Sýrií obrannou dohodu (oba státy byly podporovány SSSR) Jordánsko,
byť v té době mělo relativně normální vztahy s Izraele, např. netrpělo útoky
Palestinců na Izrael ze svého území, podepsala 30. 5. 1967 obrannou dohodu s
Egyptem. Egypt zablokoval Tiranskou úžinu pro izraelské lodě, Izrael tak byl
odříznut od obchodních cest a tento akt byl vnímán ze strany Izraele jako akt
agrese. Po podpisu egyptsko-jordánské dohody byl 5. 6. 1967 zahájen útok na
Egypt. K útoku se přidaly Sýrie i Jordánsko. Izrael všechny útoky odrazil a
výsledkem bylo totální vítězství Izraele, které vyústilo v izraelské obsazení
Golanských výšin, celého Jeruzalému, Západního břehu Jordánu, Sinaje a
východního břehu Suezu.
Poté konflikty pokračovaly, například útokem na izraelský torpédoborec
Ejlat, následován Jomkippurskou válkou, což byl konflikt, kdy v roce 1973
napadly Egypt a Sýrie Izrael. Válka skončila vítězstvím Izraele.
Po vítězství pravicové strany Likud v roce 1977 podepsal Egypt a Izrael v roce
1979 mírovou dohodu, podle níž se Izrael stáhl ze Sinaje. V roce 1978 došlo k
obsazení jižního Libanonu a vytlačení OOP z těchto pozic jako odveta na
palestinský teroristický útok. Izrael taktéž zasáhl do Libanonské občanské
války v roce 1982, aby zničil pozice OOP, ze kterých byl ostřelován
severní Izrael. Izrael se stáhnul z většiny Libanonu v roce 1986,
v nárazníkové zóně zůstal až do roku 2000. OOP se pokládá za jedinou
legitimní reprezentaci palestinského lidu. Byla vytvořena z několika
organizací, a elit žijících na Západním břehu Jordánu. Mezi organizace patřící
do OOP se řadí například Fatah. Představitelem OOP je především Jasir Arafat a
nyní Mahmúd Abbas. Původní cíl bylo zničení státu Izrael a osvobození celé
Palestiny a zřízení palestinského státu na území celého Izraele, později však
od těchto cílů ustupuje a přechází k požadavku, aby stát vznikl na územích
okupovaných Izraelem od roku 1967, tj. Západní břeh Jordánu, východní Jeruzalém
a pásmo Gazy. Zlom nastal v roce 1993, kdy Jasir Arafat poslal izraelskému
premiéru Rabinovi dopis, ve kterém uznává právo státu Izrael na existenci v
míru a bezpečí. Izrael následně OOP uznává za legitimního představitele
palestinského lidu.
V roce 1993 byla ve Washingtonu podepsána tzv. Mírová dohoda z Osla,
která ustanovila Západní břeh Jordánu a pásmo Gazy jako území pro vznik
Palestinské samosprávy. V roce 1994 byla podepsána izraelsko-jordánská
mírová dohoda.
Podepsání dohody z Osla narazilo na odpor radikálů z obou stran.
Na palestinské straně začala sílit opozice, především hnutí Hamas a Palestinský
Islámský džihád, které se začaly vymezovat proti OOP. V Izraeli se proti
smlouvě vymezila strana Likud a další pravicové strany, v roce 1995 byl
zavražděn Jicchak Rabin. Za vlády Benjamina Netanjahua v roce 1997 byl
předán Hebron do Palestinské samosprávy, v roce 1998 bylo postoupeno
Palestinské samosprávě 13% území Západního břehu. Za vlády Ehuda Baraka
v roce 2000 došlo ke stažení izraelské armády z Libanonu,
v témže roce se uskutečnil summit v Camp Davidu, kde Barak nabídnul
plán na vznik Palestinského státu, avšak ten byl představitelem Palestinské
samosprávy Jásirem Arafatem odmítnut.
Další premiér Ariel Šaron prosadil jednostranné stažení Izraelců
z pásma Gazy, v roce 2006 utrpěl mozkovou mrtvici a na jeho místo
nastoupil Ehud Olmert. V červenci 2006 začala druhá Libanonská válka, kdy
Izrael začal bombardovat cíle v Libanonu, ze kterých ostřelovalo sever
Izraele šiítskou milicí Hizballáh (politická strana v Libanonu, západním
světem vnímaná jako teroristická organizace, sponzorována a podporována
Iránem). V roce 2007 začal Izrael jednat za přispění Turecka se Sýrií o
mírové dohodě. V prosinci 2008 vypršelo příměří z roku 2006 mezi
Hamasem a Izraelem, Hamas obnovil ostřelování jižního Izraele z prostoru
Gazy, což vedlo Izrael k obranné akci, tzv. „Lité olovo", které měla
být původně pouze leteckou akcí, to se však změnilo 3. ledna 2009, kdy do
pásma Gazy vstoupila izraelská vojska. Izrael vyhlásil jednostranné příměří a
17. ledna se stáhnul z pásma Gazy. Hamas vyhlásil vlastní podmínky, křehké
příměří trvá dodnes.
Hamas byl založen v roce1987, nejedná se o zkratku pro hnutí islámského
odporu, jedná se o odnož egyptských muslimských bratrů. Hamas je uznán jako
teroristické hnutí Palestinců. Hamas je nezávislý na oficiálním palestinském
vedení a na jeho úkor získává příznivce hlavně v sociálně odloučených a chudých
oblastech Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. Cílem Hamasu zůstalo zničení
státu Izrael. Hamas se vymezil jako opozice vůči OOP a Fatahu.
Shrnutí:
Vzhledem k výše uvedeným informacím je jednoznačné, že Židé jako národ mají
právo na sebeurčení a vznik svého státu. Historicky je prokázáno,
že oblasti dnešního státu Izrael, byly a jsou nepřetržitě osídleny
židovským obyvatelstvem již od 12. století př. n. l. Po pádu Osmanské říše byla
deklarována vítěznou mocností, tj. Velkou Británií, podpora vzniku židovské
národní domoviny v místě dnešního Izraele. Území, mezi řekou Jordán a
Středozemním mořem - jako oblast pro vznik židovské domoviny, bylo
posléze v roce 1922 posvěceno i Společností národů a stvrzeno tzv. Bílou
knihou. Toto bylo v souladu s americkým plánem, tzv 14. body, kde 12. bod
určoval právo na autonomii pro neturecké národnosti v Osmanské říši. V oblasti
poté získaly samostatnost a vznikly státy Sýrie, Libanon a Jordánsko. Není
proto divu, když se o svůj stát přihlásili taktéž Židé.
Spory, které vyplynuly ze slibů Britů Arabům na vznik arabského státu na
území Palestiny a především následné vydání Macdonaldovi Bílé knihy v roce
1939, která stanovila v podstatě nutnost souhlasu Arabů se vznikem
židovskému státu a která byla přímým následkem arabských nepokojů, tudíž snahou
Velké Británie udržet pořádek a redukovat imigraci v mandátu, zároveň znamenalo
výrazný negativní zásah do vývoje na Blízkém východě. Dokument odmítli jak
Židé, tak Arabové. Židé se navíc cítili britským přístupem rozhořčeni a
zrazeni, neboť Britové tímto porušili všechny své dosavadní závazky.
Následné doporučení OSN na rozdělení území na dva státy (židovský a arabský)
a jeho odmítnutí Arabskou ligou nedalo, pokud tedy nechtěl jako jediný
národ v oblasti rezignovat na vznik vlastního státu, Izraeli jinou
šanci než vyhlásit jednostrannou samostatnost. Domnívám se, že důvod, který
vedl Araby k odmítnutí plánu OSN pramenil jednak z pocitu ohrožení vlastní
existence, jednak z ekonomické a národnostní frustrace (Arabové, byť tvořili
naprostou většinu obyvatelstva, představovali z ekonomického pohledu pouze
levnou námezdní sílu; podobně i v případě politické organizace Arabové nebyli s
to překlenout klanové rozpory a ustavit fungující zastřešující orgán, který by
je byl schopen reprezentovat a jasně formulovat jejich požadavky).
Je jasné, že jediným řešením blízkovýchodní otázky je vznik Palestinského
(arabského) státu. Nedílnou součástí musí být uznání státu Izrael ostatními
arabskými státy, neboť Izraelci mají stejné právo na svůj stát, jako mají
Syřané, Jordánci nebo Libanonci. Největším problémem se zdá nyní být nárůst
extremismu, který charakterizuje výhra Hamasu ve volbách, nicméně partnerem pro
jednání je stále předseda OOP Mahmúd Abbas. Dalším, a naprosto zásadním
problémem jsou izraelští osadníci na Západním břehu Jordánu a především
vymezení hranic a s tím související výstavba bariéry částečně kopírující
hranice z roku 1967, tzv. zelená linie. Jediným řešením je vymyslet způsob jak
stáhnout osadníky ze západního břehu Jordánu, toto ovšem bude vyžadovat velkou
míru tolerance z obou stran. Vyřešením tohoto zásadního problému a následného
navrácení Golanských výšin Sýrii se otevře cesta ke vzniku samostatného státu
Palestinců a uznání státu Izrael.
MAR 27/12, 1437, Sabina Noemi
Žádné komentáře:
Okomentovat