To, co se stalo ve městečku Itamar deštivou sobotní nocí před 11 měsíci, změnilo Izrael. Nejen šokovalo, ale i změnilo. Před očima veřejnosti stala rodina, výjimečná ve své bezmezné oddanosti izraelskému národu a výjimečná ve své velice vzácné skromnosti a
jednoduchostí.
Udi Vogel snil o tom, že bude složit v elitní jednotce námořních speciálních sil. Ale během výběrové zkoušky se zdržel, aby pomohl kamarádovi, proto zaostal za lídry, v důsledku toho se místo speciálních sil dostal k tankistům. Na důstojnickém kurzu získal přezdívku "Poloanděl". Velitelé ho záměrně nepouštěli na některé úkoly: sám se hlásil k těm nejtěžším.
Začátkem roku 2000 Udi a Ruti se s dětmi přestěhovali do Netzarimu, izolované usídlení. "Kvůli dětem, aby byly v bezpečí", říkali. "Jakápak bezpečnost, vždyť tady co týden nemine, dopadne několik raket nebo granátů!", říkal jsem jim. "Duchovní bezpečnost: děti budou žít v dobru v usídlení". Opravdu, toto místo, do kterého se dalo dojet jedině na obrněném vozidle, připomínalo ráj: zelenými sády s mangovými stromy a rajčaty cherry uprostřed písků počínaje, absolutní důvěrou mezi obyvateli konče. V takovém prostředí vnější hrozby se zdaly být fámou. Týden před začátkem vysídlení v srpnu 2005 se v Netzarimu ještě stavěly domy. Rodina Vogel, stejně tak jako většina obyvatel, se odstěhovávat nehodlala. Přijímaly hosty. Zabývaly se jen budováním. Jako kdyby nešlo o žádné vysídlování.
"Udi", ptal jsem se, "vy se chováte tak, jako kdyby Netzarim měl stát věčně. Přece chápeš, že váš vysídlí." Jsouce lidmi víry a lidmi země, židovští obyvatele Gazy a Netzarimu chápali, že budou vysídleni, ale nehledě na realitu, snažili se žít v souladu se svými ideály. Realita, kterou jim vytvořila vláda, je nezajímala. "Co řekneš vojákovi, který přijede aby tě vysídlil?" "Jsme připraveni i na tohle. Odpověď bude vznášející".
Když Ruti opouštěla dům, napsala na dveřích slova proroka Yeshaiagu ze shabatní hymny "Lecha Dodi", obrácené k Jeruzalému a lidu Izraele: "Oklepej prach z nohou svých, povstaň". Uprostřed ničení se pečovali o budování.
Po vysídlení se obec Netzarim rozdělila vejpůl: jedni se usídlili nedáleko egyptské hranice, aby zazeleňovali poušť. Druzí se přestěhovali do hlavního města Samarie - města Ariel. Během návštěv "Nezarimu v Arielu" sevytvořil pocit, že trauma vysídlení obyvatele spolkli: ani hněv, ani uraženost, ani zármutek po minulosti. Motto "nikdy nezapomeneme, nikdy neodpustíme" nebyl jejich. Osídlení v Gaze bylo zlikvidováno, ale ideály nikoliv, a právě ony jsou tím, co národ potřebuje. Odpovědí na rozloučení se stalo sjednocení, odpovědí na zničení - budování. Možná to zní až příliš povýšeně, ale rodina Vogel se nikdy neoháněla pouhými hesly. Nejvyšší ideál se právě přetvařoval do života.
Jednou, když rodina uvízla v zácpe cestou přes arábskou vesničku na Itamar, 10letý Ioav Vogel otevřel dveře auta a dupnul nohou o zem. "Co to děláš?", zeptala se Ruti. "Každé místo, na kterém bude tvá noha - dám tobě", procitoval její syn slova knihy Ieoshua a dodal: "Já chci, aby toto místo bylo našim". Slova z knihy proroka byla podnětem k přímé akci. Jednou jeho babička s nadšením mu řekla, že s jeho znalostmi by se chlapeček mohl účastnit celostátní soutěže v znalosti Tanachu, na což její vnuk jí vážně odvětil: "Babičko, já se nezabývám Tanachem proto, abych vyhral v soutěži". Časem mi došlo, proč jsem byl tak rád, když rodina Vogel navštěvovala rodiče Ruti, kteří žili v Jeruzalémě, rebe Ben-Ishaie a jeho manželku Tali. Udi byl nejen znalcem Tory, nejen Tory, ale i jiných věcí: on spolu s Ruti darovali každému pocit, že je nejdůležitější člověk na světě. V jejich přítomnosti Země, Tora, sám B-h měly opravdový význam. Po odchodu shabbatu, když se četla kapitola Vaikra, v rozhlase řekli o teroristickém útoku v Itamaru. Beze jmen. Vytočil jsem Udiho. Telefon mlčel. Vytočil jsem tedy rebe Ben-Ishaie. Odpověděl jeho starší syn Iochai. "Kde je Ruti?", zeptal jsem se. "Beolam a-ba (ve světě jiném)", byla odpověď.
Pohřbu se zúčastnili desítky tisíc lidí. Bylo tam hodně bolesti, ale víc bylo neonečné síly ducha a víra. Od rodin Vogel a Ben-Ishai nikdo neslyšel žádné prokletí ani nářky. Z út Iohaie zazněla slova napsaná Ruti na dveřích jejich zbouraného domu v Netzarimu: "Oklepej prach z nohou svých, povstaň!". Udi, Ruti, Ioav, Eliad a Adas jsou pohřbeny na hřbitově Ar a-Menuchot v Jeruzalémě: čtyři desky a jedna malá krychle - tříměsíční Adas. Jsou otočeny k jeruzalémským horám, na údolí, kde proléhá hlavní magistrála, která vede do hlavního města, na město Mevaseret Zion, na ieshivu MERETZ, kde Ruti a Udi strávili první roky po svatbě. Dokonce jejich hroby ukazují směrem k životu. Po pohřbu jednim z prvních rodinu navštívil premiér Netanjahu. "Odešel od nás s velkým nadšením", řekl rebe Ben-Ishai, který několik hodin předtím vyzval vládu bez obvinění "zpevnit sílu ducha", pro ustání tlaku zevnitř a zvenčí.
"Naše pomsta - je posílení našeho sebevědomí", řekl další den předsedovi Židovské agentury Nathanovi Sharanskému. Roi, Ishai a Tamar - 3 děti, kteří přežili, a stali se dětmi rodiny Ben-Ishai. Tři měsíce poté, co přišli o rodiče, bratry a sestry, znovu našli bratry a sestry. Na jedné z ceremonií přijetí gijuru, rebe nastínil téma pomsty, židovské pomsty. "Nejvyšší, B-h pomsty... B-h pomsty se otevře", procitoval on 84. žálm: "V čem je nevyšší pomsta? Ve větší přítomnosti B-ha a božskosti". Zase idea budování byla odpovědí na pomstu.
V jednom z mnoha rozhovorů pro izraelská média, novinařka ve svém údivu vůči podobnému přístupu, zbaveného hněvu a obvinění, se zeptala otce Ruti: "Ale přece jsou věci, které je třeba napravovat?". "Ovšem", byla jeho reakce. "Ale aby ten, kdo má co napravovat, mohl takto učinit, potřebuje podporu, síly. Oslabuješ-li či obviňuješ-li toho, kdo má rozhodovat, tak ten bude rozhodovat v obraně proti obviňujícím, nikoliv ze zdravého smyslu. Proto na našem setkání s lídry státu jsme je potřebovali podpořit v plnění jejich funkcí. Hněv a žál zde nejsou vhod. Nemohou obnovit izraelskou sílu, kterou tolik potřebujeme, abychom zvládli všechny zkoušky, které čekají lid Izraele". Na shiv'e (setkání) byli přítomní ministři, velení ZAHALu, rebe a pracující ashdodského přístavu, kibbutzníci, pravičáci, levičáci, duchovní činitelé, arábové a zahraniční velvyslanci.
Poslední rok tyto rodiny, Vogel a Ben-Ishai, vzali na sebe nejen péči o děti, ale se také stanuly ve středu pozornosti společnosti, které poslouchá jejich slova se zvláštní pozorností. Ve školách a ieshivách, v Knessetu a vládě, v médiích v diskuzích o zavedení trestu smrti pro vrahy, v židovských mládežnických organizacích v Západní Evropě jméno "Vogel" se stalo synonymem něčeho otevřeného, vyvýšeného, jednoduchého, a hlavně - společného pro Izrael jako celek.
Děkuj B-ha, že On ti umožnil setkání s takovou rodinou. Zeptáš se, čím byla výjimečná? Prostě byla nejlepší tam, kde být mohla jen ona: v budování vlastní rodiny a výchově dětí, v učení ve škole a ieshivě. Svými vysokými ideály nepředstavovali hrozbu pro nikoho, jen jimi žili a žili jednoduše. Nejspíše proto se stali tak významnými osobnostmi jen po msrti. Ale to není vše: svým vztahem vůči nám, národu, vůči Zemi, Toře, státu donutili nás otevřít oči a podívat se na sebe jiným pohledem, pohledem mishpachat Vogel. A proto kvůli nim jsme se stali víc důstojnými, čistými, reálnými.
ELIEZER SHARGORODSKÝ
JAN 31, 1640, Z.G.
Žádné komentáře:
Okomentovat