Přinášíme Vám autorský článek přítele rodiny Vogel, Eliezera Shargorodského. Připomeneme, že rodina se stala obětí zvěrské vraždy ve městečku Itamar. Udi a Ruti Vogel a jejich děti - Ioav (11), Eliad (4) a Adas (3) byli zavražděni teroristy ve vlastním dome. Tato událost změnila Izrael. Nejen šokovala, ale i změnila.
To, co se stalo ve městečku Itamar deštivou sobotní nocí před 11 měsíci, změnilo Izrael. Nejen šokovalo, ale i změnilo. Před očima veřejnosti stala rodina, výjimečná ve své bezmezné oddanosti izraelskému národu a výjimečná ve své velice vzácné skromnosti a
jednoduchostí.
Udi Vogel snil o tom, že bude složit v elitní jednotce námořních speciálních sil. Ale během výběrové zkoušky se zdržel, aby pomohl kamarádovi, proto zaostal za lídry, v důsledku toho se místo speciálních sil dostal k tankistům. Na důstojnickém kurzu získal přezdívku "Poloanděl". Velitelé ho záměrně nepouštěli na některé úkoly: sám se hlásil k těm nejtěžším.
Začátkem roku 2000 Udi a Ruti se s dětmi přestěhovali do Netzarimu, izolované usídlení. "Kvůli dětem, aby byly v bezpečí", říkali. "Jakápak bezpečnost, vždyť tady co týden nemine, dopadne několik raket nebo granátů!", říkal jsem jim. "Duchovní bezpečnost: děti budou žít v dobru v usídlení". Opravdu, toto místo, do kterého se dalo dojet jedině na obrněném vozidle, připomínalo ráj: zelenými sády s mangovými stromy a rajčaty cherry uprostřed písků počínaje, absolutní důvěrou mezi obyvateli konče. V takovém prostředí vnější hrozby se zdaly být fámou. Týden před začátkem vysídlení v srpnu 2005 se v Netzarimu ještě stavěly domy. Rodina Vogel, stejně tak jako většina obyvatel, se odstěhovávat nehodlala. Přijímaly hosty. Zabývaly se jen budováním. Jako kdyby nešlo o žádné vysídlování.
"Udi", ptal jsem se, "vy se chováte tak, jako kdyby Netzarim měl stát věčně. Přece chápeš, že váš vysídlí." Jsouce lidmi víry a lidmi země, židovští obyvatele Gazy a Netzarimu chápali, že budou vysídleni, ale nehledě na realitu, snažili se žít v souladu se svými ideály. Realita, kterou jim vytvořila vláda, je nezajímala. "Co řekneš vojákovi, který přijede aby tě vysídlil?" "Jsme připraveni i na tohle. Odpověď bude vznášející".
Když Ruti opouštěla dům, napsala na dveřích slova proroka Yeshaiagu ze shabatní hymny "Lecha Dodi", obrácené k Jeruzalému a lidu Izraele: "Oklepej prach z nohou svých, povstaň". Uprostřed ničení se pečovali o budování.
Po vysídlení se obec Netzarim rozdělila vejpůl: jedni se usídlili nedáleko egyptské hranice, aby zazeleňovali poušť. Druzí se přestěhovali do hlavního města Samarie - města Ariel. Během návštěv "Nezarimu v Arielu" sevytvořil pocit, že trauma vysídlení obyvatele spolkli: ani hněv, ani uraženost, ani zármutek po minulosti. Motto "nikdy nezapomeneme, nikdy neodpustíme" nebyl jejich. Osídlení v Gaze bylo zlikvidováno, ale ideály nikoliv, a právě ony jsou tím, co národ potřebuje. Odpovědí na rozloučení se stalo sjednocení, odpovědí na zničení - budování. Možná to zní až příliš povýšeně, ale rodina Vogel se nikdy neoháněla pouhými hesly. Nejvyšší ideál se právě přetvařoval do života.
Jednou, když rodina uvízla v zácpe cestou přes arábskou vesničku na Itamar, 10letý Ioav Vogel otevřel dveře auta a dupnul nohou o zem. "Co to děláš?", zeptala se Ruti. "Každé místo, na kterém bude tvá noha - dám tobě", procitoval její syn slova knihy Ieoshua a dodal: "Já chci, aby toto místo bylo našim". Slova z knihy proroka byla podnětem k přímé akci. Jednou jeho babička s nadšením mu řekla, že s jeho znalostmi by se chlapeček mohl účastnit celostátní soutěže v znalosti Tanachu, na což její vnuk jí vážně odvětil: "Babičko, já se nezabývám Tanachem proto, abych vyhral v soutěži". Časem mi došlo, proč jsem byl tak rád, když rodina Vogel navštěvovala rodiče Ruti, kteří žili v Jeruzalémě, rebe Ben-Ishaie a jeho manželku Tali. Udi byl nejen znalcem Tory, nejen Tory, ale i jiných věcí: on spolu s Ruti darovali každému pocit, že je nejdůležitější člověk na světě. V jejich přítomnosti Země, Tora, sám B-h měly opravdový význam. Po odchodu shabbatu, když se četla kapitola Vaikra, v rozhlase řekli o teroristickém útoku v Itamaru. Beze jmen. Vytočil jsem Udiho. Telefon mlčel. Vytočil jsem tedy rebe Ben-Ishaie. Odpověděl jeho starší syn Iochai. "Kde je Ruti?", zeptal jsem se. "Beolam a-ba (ve světě jiném)", byla odpověď.
Pohřbu se zúčastnili desítky tisíc lidí. Bylo tam hodně bolesti, ale víc bylo neonečné síly ducha a víra. Od rodin Vogel a Ben-Ishai nikdo neslyšel žádné prokletí ani nářky. Z út Iohaie zazněla slova napsaná Ruti na dveřích jejich zbouraného domu v Netzarimu: "Oklepej prach z nohou svých, povstaň!". Udi, Ruti, Ioav, Eliad a Adas jsou pohřbeny na hřbitově Ar a-Menuchot v Jeruzalémě: čtyři desky a jedna malá krychle - tříměsíční Adas. Jsou otočeny k jeruzalémským horám, na údolí, kde proléhá hlavní magistrála, která vede do hlavního města, na město Mevaseret Zion, na ieshivu MERETZ, kde Ruti a Udi strávili první roky po svatbě. Dokonce jejich hroby ukazují směrem k životu. Po pohřbu jednim z prvních rodinu navštívil premiér Netanjahu. "Odešel od nás s velkým nadšením", řekl rebe Ben-Ishai, který několik hodin předtím vyzval vládu bez obvinění "zpevnit sílu ducha", pro ustání tlaku zevnitř a zvenčí.
"Naše pomsta - je posílení našeho sebevědomí", řekl další den předsedovi Židovské agentury Nathanovi Sharanskému. Roi, Ishai a Tamar - 3 děti, kteří přežili, a stali se dětmi rodiny Ben-Ishai. Tři měsíce poté, co přišli o rodiče, bratry a sestry, znovu našli bratry a sestry. Na jedné z ceremonií přijetí gijuru, rebe nastínil téma pomsty, židovské pomsty. "Nejvyšší, B-h pomsty... B-h pomsty se otevře", procitoval on 84. žálm: "V čem je nevyšší pomsta? Ve větší přítomnosti B-ha a božskosti". Zase idea budování byla odpovědí na pomstu.
V jednom z mnoha rozhovorů pro izraelská média, novinařka ve svém údivu vůči podobnému přístupu, zbaveného hněvu a obvinění, se zeptala otce Ruti: "Ale přece jsou věci, které je třeba napravovat?". "Ovšem", byla jeho reakce. "Ale aby ten, kdo má co napravovat, mohl takto učinit, potřebuje podporu, síly. Oslabuješ-li či obviňuješ-li toho, kdo má rozhodovat, tak ten bude rozhodovat v obraně proti obviňujícím, nikoliv ze zdravého smyslu. Proto na našem setkání s lídry státu jsme je potřebovali podpořit v plnění jejich funkcí. Hněv a žál zde nejsou vhod. Nemohou obnovit izraelskou sílu, kterou tolik potřebujeme, abychom zvládli všechny zkoušky, které čekají lid Izraele". Na shiv'e (setkání) byli přítomní ministři, velení ZAHALu, rebe a pracující ashdodského přístavu, kibbutzníci, pravičáci, levičáci, duchovní činitelé, arábové a zahraniční velvyslanci.
Poslední rok tyto rodiny, Vogel a Ben-Ishai, vzali na sebe nejen péči o děti, ale se také stanuly ve středu pozornosti společnosti, které poslouchá jejich slova se zvláštní pozorností. Ve školách a ieshivách, v Knessetu a vládě, v médiích v diskuzích o zavedení trestu smrti pro vrahy, v židovských mládežnických organizacích v Západní Evropě jméno "Vogel" se stalo synonymem něčeho otevřeného, vyvýšeného, jednoduchého, a hlavně - společného pro Izrael jako celek.
Děkuj B-ha, že On ti umožnil setkání s takovou rodinou. Zeptáš se, čím byla výjimečná? Prostě byla nejlepší tam, kde být mohla jen ona: v budování vlastní rodiny a výchově dětí, v učení ve škole a ieshivě. Svými vysokými ideály nepředstavovali hrozbu pro nikoho, jen jimi žili a žili jednoduše. Nejspíše proto se stali tak významnými osobnostmi jen po msrti. Ale to není vše: svým vztahem vůči nám, národu, vůči Zemi, Toře, státu donutili nás otevřít oči a podívat se na sebe jiným pohledem, pohledem mishpachat Vogel. A proto kvůli nim jsme se stali víc důstojnými, čistými, reálnými.
ELIEZER SHARGORODSKÝ
JAN 31, 1640, Z.G.
To, co se stalo ve městečku Itamar deštivou sobotní nocí před 11 měsíci, změnilo Izrael. Nejen šokovalo, ale i změnilo. Před očima veřejnosti stala rodina, výjimečná ve své bezmezné oddanosti izraelskému národu a výjimečná ve své velice vzácné skromnosti a
jednoduchostí.
Udi Vogel snil o tom, že bude složit v elitní jednotce námořních speciálních sil. Ale během výběrové zkoušky se zdržel, aby pomohl kamarádovi, proto zaostal za lídry, v důsledku toho se místo speciálních sil dostal k tankistům. Na důstojnickém kurzu získal přezdívku "Poloanděl". Velitelé ho záměrně nepouštěli na některé úkoly: sám se hlásil k těm nejtěžším.
Začátkem roku 2000 Udi a Ruti se s dětmi přestěhovali do Netzarimu, izolované usídlení. "Kvůli dětem, aby byly v bezpečí", říkali. "Jakápak bezpečnost, vždyť tady co týden nemine, dopadne několik raket nebo granátů!", říkal jsem jim. "Duchovní bezpečnost: děti budou žít v dobru v usídlení". Opravdu, toto místo, do kterého se dalo dojet jedině na obrněném vozidle, připomínalo ráj: zelenými sády s mangovými stromy a rajčaty cherry uprostřed písků počínaje, absolutní důvěrou mezi obyvateli konče. V takovém prostředí vnější hrozby se zdaly být fámou. Týden před začátkem vysídlení v srpnu 2005 se v Netzarimu ještě stavěly domy. Rodina Vogel, stejně tak jako většina obyvatel, se odstěhovávat nehodlala. Přijímaly hosty. Zabývaly se jen budováním. Jako kdyby nešlo o žádné vysídlování.
"Udi", ptal jsem se, "vy se chováte tak, jako kdyby Netzarim měl stát věčně. Přece chápeš, že váš vysídlí." Jsouce lidmi víry a lidmi země, židovští obyvatele Gazy a Netzarimu chápali, že budou vysídleni, ale nehledě na realitu, snažili se žít v souladu se svými ideály. Realita, kterou jim vytvořila vláda, je nezajímala. "Co řekneš vojákovi, který přijede aby tě vysídlil?" "Jsme připraveni i na tohle. Odpověď bude vznášející".
Když Ruti opouštěla dům, napsala na dveřích slova proroka Yeshaiagu ze shabatní hymny "Lecha Dodi", obrácené k Jeruzalému a lidu Izraele: "Oklepej prach z nohou svých, povstaň". Uprostřed ničení se pečovali o budování.
Po vysídlení se obec Netzarim rozdělila vejpůl: jedni se usídlili nedáleko egyptské hranice, aby zazeleňovali poušť. Druzí se přestěhovali do hlavního města Samarie - města Ariel. Během návštěv "Nezarimu v Arielu" sevytvořil pocit, že trauma vysídlení obyvatele spolkli: ani hněv, ani uraženost, ani zármutek po minulosti. Motto "nikdy nezapomeneme, nikdy neodpustíme" nebyl jejich. Osídlení v Gaze bylo zlikvidováno, ale ideály nikoliv, a právě ony jsou tím, co národ potřebuje. Odpovědí na rozloučení se stalo sjednocení, odpovědí na zničení - budování. Možná to zní až příliš povýšeně, ale rodina Vogel se nikdy neoháněla pouhými hesly. Nejvyšší ideál se právě přetvařoval do života.
Jednou, když rodina uvízla v zácpe cestou přes arábskou vesničku na Itamar, 10letý Ioav Vogel otevřel dveře auta a dupnul nohou o zem. "Co to děláš?", zeptala se Ruti. "Každé místo, na kterém bude tvá noha - dám tobě", procitoval její syn slova knihy Ieoshua a dodal: "Já chci, aby toto místo bylo našim". Slova z knihy proroka byla podnětem k přímé akci. Jednou jeho babička s nadšením mu řekla, že s jeho znalostmi by se chlapeček mohl účastnit celostátní soutěže v znalosti Tanachu, na což její vnuk jí vážně odvětil: "Babičko, já se nezabývám Tanachem proto, abych vyhral v soutěži". Časem mi došlo, proč jsem byl tak rád, když rodina Vogel navštěvovala rodiče Ruti, kteří žili v Jeruzalémě, rebe Ben-Ishaie a jeho manželku Tali. Udi byl nejen znalcem Tory, nejen Tory, ale i jiných věcí: on spolu s Ruti darovali každému pocit, že je nejdůležitější člověk na světě. V jejich přítomnosti Země, Tora, sám B-h měly opravdový význam. Po odchodu shabbatu, když se četla kapitola Vaikra, v rozhlase řekli o teroristickém útoku v Itamaru. Beze jmen. Vytočil jsem Udiho. Telefon mlčel. Vytočil jsem tedy rebe Ben-Ishaie. Odpověděl jeho starší syn Iochai. "Kde je Ruti?", zeptal jsem se. "Beolam a-ba (ve světě jiném)", byla odpověď.
Pohřbu se zúčastnili desítky tisíc lidí. Bylo tam hodně bolesti, ale víc bylo neonečné síly ducha a víra. Od rodin Vogel a Ben-Ishai nikdo neslyšel žádné prokletí ani nářky. Z út Iohaie zazněla slova napsaná Ruti na dveřích jejich zbouraného domu v Netzarimu: "Oklepej prach z nohou svých, povstaň!". Udi, Ruti, Ioav, Eliad a Adas jsou pohřbeny na hřbitově Ar a-Menuchot v Jeruzalémě: čtyři desky a jedna malá krychle - tříměsíční Adas. Jsou otočeny k jeruzalémským horám, na údolí, kde proléhá hlavní magistrála, která vede do hlavního města, na město Mevaseret Zion, na ieshivu MERETZ, kde Ruti a Udi strávili první roky po svatbě. Dokonce jejich hroby ukazují směrem k životu. Po pohřbu jednim z prvních rodinu navštívil premiér Netanjahu. "Odešel od nás s velkým nadšením", řekl rebe Ben-Ishai, který několik hodin předtím vyzval vládu bez obvinění "zpevnit sílu ducha", pro ustání tlaku zevnitř a zvenčí.
"Naše pomsta - je posílení našeho sebevědomí", řekl další den předsedovi Židovské agentury Nathanovi Sharanskému. Roi, Ishai a Tamar - 3 děti, kteří přežili, a stali se dětmi rodiny Ben-Ishai. Tři měsíce poté, co přišli o rodiče, bratry a sestry, znovu našli bratry a sestry. Na jedné z ceremonií přijetí gijuru, rebe nastínil téma pomsty, židovské pomsty. "Nejvyšší, B-h pomsty... B-h pomsty se otevře", procitoval on 84. žálm: "V čem je nevyšší pomsta? Ve větší přítomnosti B-ha a božskosti". Zase idea budování byla odpovědí na pomstu.
V jednom z mnoha rozhovorů pro izraelská média, novinařka ve svém údivu vůči podobnému přístupu, zbaveného hněvu a obvinění, se zeptala otce Ruti: "Ale přece jsou věci, které je třeba napravovat?". "Ovšem", byla jeho reakce. "Ale aby ten, kdo má co napravovat, mohl takto učinit, potřebuje podporu, síly. Oslabuješ-li či obviňuješ-li toho, kdo má rozhodovat, tak ten bude rozhodovat v obraně proti obviňujícím, nikoliv ze zdravého smyslu. Proto na našem setkání s lídry státu jsme je potřebovali podpořit v plnění jejich funkcí. Hněv a žál zde nejsou vhod. Nemohou obnovit izraelskou sílu, kterou tolik potřebujeme, abychom zvládli všechny zkoušky, které čekají lid Izraele". Na shiv'e (setkání) byli přítomní ministři, velení ZAHALu, rebe a pracující ashdodského přístavu, kibbutzníci, pravičáci, levičáci, duchovní činitelé, arábové a zahraniční velvyslanci.
Poslední rok tyto rodiny, Vogel a Ben-Ishai, vzali na sebe nejen péči o děti, ale se také stanuly ve středu pozornosti společnosti, které poslouchá jejich slova se zvláštní pozorností. Ve školách a ieshivách, v Knessetu a vládě, v médiích v diskuzích o zavedení trestu smrti pro vrahy, v židovských mládežnických organizacích v Západní Evropě jméno "Vogel" se stalo synonymem něčeho otevřeného, vyvýšeného, jednoduchého, a hlavně - společného pro Izrael jako celek.
Děkuj B-ha, že On ti umožnil setkání s takovou rodinou. Zeptáš se, čím byla výjimečná? Prostě byla nejlepší tam, kde být mohla jen ona: v budování vlastní rodiny a výchově dětí, v učení ve škole a ieshivě. Svými vysokými ideály nepředstavovali hrozbu pro nikoho, jen jimi žili a žili jednoduše. Nejspíše proto se stali tak významnými osobnostmi jen po msrti. Ale to není vše: svým vztahem vůči nám, národu, vůči Zemi, Toře, státu donutili nás otevřít oči a podívat se na sebe jiným pohledem, pohledem mishpachat Vogel. A proto kvůli nim jsme se stali víc důstojnými, čistými, reálnými.
ELIEZER SHARGORODSKÝ
JAN 31, 1640, Z.G.
Žádné komentáře:
Okomentovat